Výstup na horu Ötscher
...nejdříve to vypadalo, že umře dvounohý člen výpravy, pak skoro umřel náš čtyřnohý společník, potom se zdálo, že zahyneme všichni, no a nakonec všichni přežili...
Nepříliš známou, ale neméně zajímavou částí Rakouska je oblast Mostviertel. Jeho dominantou je hora Ötscher tyčící se do výšky 1893 m n.m. V jejím stínu se choulí typická rakouská městečka, jako Lackenhof, Gaming, Mariazell a Scheibbs.
Pokud chce někdo vystoupat na vrchol, musí zdolat převýšení 1000 m. Na její vrchol vede dobře značená turistická trasa. Nejlepší je volit výstup z jihovýchodní strany po úzkém chodníčku až na vrchol, s několika skalnatými úseky a potom pohodlně sestoupit po sjezdovce do Lackenhofu. Danou trasu jsem absolvoval jednou sám a zabrala mi přibližně 7 hodin a až na pár míst bych řekl, že to může být pěkný dogtrekking. Tak jsem neváhal a nabídl své služby jako průvodce svým přátelům pejskařům. Nakonec jsme sestavili pětičlenou výpravu. Janča s německým ovčákem Enricem, Kája s belgickým ovčákem Axem a já.
Ten víkend zrovna udeřila vlna tropických veder, ale plán je plán a nepojedeme se přece válet k nějakému průzračnému alpskému jezeru, když se můžeme koupat ve vlastním potu.
Parkujeme u sjezdovky v Lackenhofu. Odtud se naše skupina dělí na dvě poloviny. Janča nosí pod srdcem totiž ještě dalšího, šestého, člena výpravy, tak je ušetřena výstupu jihovýchodní stranou hory. Místo toho ji i s Enricem nakládáme na sedačkovou lanovku a posíláme nahoru k chatě Ötscherschutzhaus. Odtud je to k vrcholu přibližně hodinu chůze. Bláhově jsme si naplánovali, že se tam setkáme. Protože má Janča velké obavy, že by Enrico mohl chtít spáchat sebevraždu skokem z výšky, tak ho navlekla do slaňovacího postroje pro psy a přivázala k sedačce. Postroj mu je v některých partiích trochu malý, soudě podle poskakování stylu srnka a vykulených očí.
Janče s Enricem vesele máváme. Sebevražda se nekoná. Kája se tváří trochu smutně, možná jí závidí.
Plán byl jasný, Janča s Enricem se na vrchol klidným tempem dostane za dvě až tři hodiny, se zastávkami, kocháním se výhledy a odpočinkem. Naše skupina Kája, Ax a já nasadíme řádné údernické tempo a dorazíme na vrchol za 4 hodiny z druhé strany. Pak společně sestoupíme k horní stanici lanovky, pomůžeme naložit Janu, a divně se tvářícího Enrica v postroji, na lanovku a sejdeme se dole u auta.
Dáváme batohy na záda sobě i Axovi. Ten si v něm nese zásoby tří litrů vody. Kája si nese další tři litry. Já mám dva litry ve vaku v batohu a litr vody na párky ve flašce, které si uvaříme na vrcholu. K tomu nějaká ta svačinka.
Vyrážíme k východní straně hory. Po mírně stoupající široké lesní cestě se jde krásně. Veselá nálada panuje, až k odbočce na pěšinu jihovýchodního traverzu. Traverz svou prudkostí připomíná trochu panelákové schodiště. Naštěstí jdeme lesem ve stínu. Začínáme prudce stoupat. Ax krásně táhne Káju a já razím cestu. Vedro je řádné, ale stín stromů plní svoji funkci. Jen Kája co sto metrů trochu mění barvu v obličeji. Přibližně v půlce této prudké části se mi ta barva nějak nezdá. Říkám Kájovi, že vypadá jak těsně před infarktem. Odpovídá, že si prášek na srdce ráno vzal. Tak první člen má na konci traverzu smrt na jazyku, ale zatím dýchá. Záchranáře volat nebudu, přece si neudělám ostudu u kolegů Slováků v práci. Ti si mě stále dobírají, kvůli peripetiím českých turistů v Tatrách.
Děláme dlouhou pauzu, jsme na hřebeni. Kocháme se výhledem na Ybbstalské Alpy. Krásně je vidět i tzv. Rakouský Grand Canyon – divoké soutěsky Ötschergraben.
Kájova barva se vrací lehce k normálu. Tak vyrážíme dál. Teď jdeme po stoupajícím skalnatém hřebenu, stromy mizí a slunce se do nás opírá plnou silou. Pěšina už není tak prudká, ale o to víc kamenitá a technicky náročnější. Ax se pere s překážkami statečně, jen ten jeho jazyk se mi zdá čím dál delší. Už s ním kopíruje terén. Dýchá v rytmu kulometu. Přemýšlíme, jestli nedostane infarkt on. Děláme stále více delších přestávek a hledáme každý stín. Axe chladíme v malé jeskyni, jazyk si skoro přišlapuje, ale tváří se docela vesele. V Kajovi rychle mizí litry vody, začíná nám docházet. Rozpálené ostré skály nám dávají zabrat a i na Axově tlapce si vyberou svou daň. Pomůže ponožka a izolepa a Ax běží vesele dál, dokud nedospějeme k trochu lezecké části. Na pár místech si Axe podáváme, Kája je trošku unavený, tak občas upustí neslušné slovo.
No, možná je spíš vytočený, plazí se po skále, v zubech nese Axe a skrz ty zatnuté zuby nadává.
Navazujeme kontakt s Jančou pomocí vysílačky. Je už půl hodiny na vrcholu a opaluje se, Enrico vesele kolem ní skotačí. Jen jí už dochází voda a jdou dolů, aby stihli poslední lanovku. Ujišťuju ji, že se jen trochu zpozdíme, že ten vrtulník co letí okolo, není pro nás a že Kájovi jsem srdce bez problémů už párkrát nahodil.
Na konci skalnatého úseku už nemáme žádnou vodu. Dokonce Kája vypil i vodu na párky. Tak párky nebudou. Vyčerpaný, ale šťastný se kochá společně s Axem výhledem do krajiny. Netuší, že tohle ještě není vrchol, k němu je to po travnaté náhorní plošině ještě asi půl kilometru stoupání. Máme dvouhodinové zpoždění. Jeho nápad, že dolů pojede lanovkou, neklapne. Poslední lanovka jede za 15 minut. To by nestihl ani Usain Bolt zapřažený za dvacet evropských saňových psů. Jak bylo řečeno, k horní stanici lanovky je to z vrcholu asi hodinu chůze.
Konečně jsme na vrcholu!
Výhled je úžasný, horko nesnesitelné. Svačina i bez párků dobrá. Janča volá, že umírali při sestupu, jak strašné bylo horko, když se do jihozápadní části hory opírá slunce. Už sedí na lanovce a jedou dolů. To byly na pokraji smrti hned další tři účastníci výpravy.
Vážu si Axe k sobě na sestup a vyrážíme. Slibuju Kájovi, že cestou je přeci horská chata Ötscherschutzhaus a tam si doplníme vodu a občerstvíme se. Kája nemluví, naposledy říkal, že se mu lepí jazyk na patro a že ho nemůže odlepit.
Janča měla pravdu, pozdní slunce má pořád slušnou sílu a kameny sálají teplem. Po půlhodině plahočení ve slunečním žáru konečně vidím horskou chatu. Pod slunečníky se to tam hemží lidmi, někteří se opalují na lehátkách.
Kája konečně promluví. Říká, že tam už je určitě zavřeno, že voda nebude. Asi už má halucinace. Otáčím se na něj a vidím jeho pohled směřující zcela jiným směrem. V tom směru je malá chatka připomínající seník. Ukážu mu správný směr a Kája se zatváří jak zapomenutý pes v řeznictví.
Jsme u chaty. Než stihnu zareagovat, chlemtá Ax z nějakého kýblu u dveří. Rychle ho odtrhnu a slibuju mu, že teď už bude vody dostatek a bez saponátu. Majitelka se na nás mračí, maďarská servírka usmívá. Majitelce asi vadí pes, nebo náš zanedbaný vzhled. Maďarce se asi líbí Kája. Dáváme si dva radlery, doplníme vodu, napojíme Axe a vyrážíme po sjezdovce k autu.
v řeznictví.
Janča nám chladí pivo v potoku a už se nudí u západu slunce. Přede mnou kulhá Ax, za ním se belhám já a Kája si vykračuje za námi. S posledními slunečními paprsky dorážíme k autu. Přibližně před deseti hodinami jsme z toho místa vesele vyráželi. Vrací se tři spokojené trosky.Nepříliš známou, ale neméně zajímavou částí Rakouska je oblast Mostviertel. Jeho dominantou je hora Ötscher tyčící se do výšky 1893 m n.m. V jejím stínu se choulí typická rakouská městečka, jako Lackenhof, Gaming, Mariazell a Scheibbs.
Pokud chce někdo vystoupat na vrchol, musí zdolat převýšení 1000 m. Na její vrchol vede dobře značená turistická trasa. Nejlepší je volit výstup z jihovýchodní strany po úzkém chodníčku až na vrchol, s několika skalnatými úseky a potom pohodlně sestoupit po sjezdovce do Lackenhofu. Danou trasu jsem absolvoval jednou sám a zabrala mi přibližně 7 hodin a až na pár míst bych řekl, že to může být pěkný dogtrekking. Tak jsem neváhal a nabídl své služby jako průvodce svým přátelům pejskařům. Nakonec jsme sestavili pětičlenou výpravu. Janča s německým ovčákem Enricem, Kája s belgickým ovčákem Axem a já.
Ten víkend zrovna udeřila vlna tropických veder, ale plán je plán a nepojedeme se přece válet k nějakému průzračnému alpskému jezeru, když se můžeme koupat ve vlastním potu.
Parkujeme u sjezdovky v Lackenhofu. Odtud se naše skupina dělí na dvě poloviny. Janča nosí pod srdcem totiž ještě dalšího, šestého, člena výpravy, tak je ušetřena výstupu jihovýchodní stranou hory. Místo toho ji i s Enricem nakládáme na sedačkovou lanovku a posíláme nahoru k chatě Ötscherschutzhaus. Odtud je to k vrcholu přibližně hodinu chůze. Bláhově jsme si naplánovali, že se tam setkáme. Protože má Janča velké obavy, že by Enrico mohl chtít spáchat sebevraždu skokem z výšky, tak ho navlekla do slaňovacího postroje pro psy a přivázala k sedačce. Postroj mu je v některých partiích trochu malý, soudě podle poskakování stylu srnka a vykulených očí.
Janče s Enricem vesele máváme. Sebevražda se nekoná. Kája se tváří trochu smutně, možná jí závidí.
Plán byl jasný, Janča s Enricem se na vrchol klidným tempem dostane za dvě až tři hodiny, se zastávkami, kocháním se výhledy a odpočinkem. Naše skupina Kája, Ax a já nasadíme řádné údernické tempo a dorazíme na vrchol za 4 hodiny z druhé strany. Pak společně sestoupíme k horní stanici lanovky, pomůžeme naložit Janu, a divně se tvářícího Enrica v postroji, na lanovku a sejdeme se dole u auta.
Dáváme batohy na záda sobě i Axovi. Ten si v něm nese zásoby tří litrů vody. Kája si nese další tři litry. Já mám dva litry ve vaku v batohu a litr vody na párky ve flašce, které si uvaříme na vrcholu. K tomu nějaká ta svačinka.
Vyrážíme k východní straně hory. Po mírně stoupající široké lesní cestě se jde krásně. Veselá nálada panuje, až k odbočce na pěšinu jihovýchodního traverzu. Traverz svou prudkostí připomíná trochu panelákové schodiště. Naštěstí jdeme lesem ve stínu. Začínáme prudce stoupat. Ax krásně táhne Káju a já razím cestu. Vedro je řádné, ale stín stromů plní svoji funkci. Jen Kája co sto metrů trochu mění barvu v obličeji. Přibližně v půlce této prudké části se mi ta barva nějak nezdá. Říkám Kájovi, že vypadá jak těsně před infarktem. Odpovídá, že si prášek na srdce ráno vzal. Tak první člen má na konci traverzu smrt na jazyku, ale zatím dýchá. Záchranáře volat nebudu, přece si neudělám ostudu u kolegů Slováků v práci. Ti si mě stále dobírají, kvůli peripetiím českých turistů v Tatrách.
Děláme dlouhou pauzu, jsme na hřebeni. Kocháme se výhledem na Ybbstalské Alpy. Krásně je vidět i tzv. Rakouský Grand Canyon – divoké soutěsky Ötschergraben.
Kájova barva se vrací lehce k normálu. Tak vyrážíme dál. Teď jdeme po stoupajícím skalnatém hřebenu, stromy mizí a slunce se do nás opírá plnou silou. Pěšina už není tak prudká, ale o to víc kamenitá a technicky náročnější. Ax se pere s překážkami statečně, jen ten jeho jazyk se mi zdá čím dál delší. Už s ním kopíruje terén. Dýchá v rytmu kulometu. Přemýšlíme, jestli nedostane infarkt on. Děláme stále více delších přestávek a hledáme každý stín. Axe chladíme v malé jeskyni, jazyk si skoro přišlapuje, ale tváří se docela vesele. V Kajovi rychle mizí litry vody, začíná nám docházet. Rozpálené ostré skály nám dávají zabrat a i na Axově tlapce si vyberou svou daň. Pomůže ponožka a izolepa a Ax běží vesele dál, dokud nedospějeme k trochu lezecké části. Na pár místech si Axe podáváme, Kája je trošku unavený, tak občas upustí neslušné slovo.
No, možná je spíš vytočený, plazí se po skále, v zubech nese Axe a skrz ty zatnuté zuby nadává.
Navazujeme kontakt s Jančou pomocí vysílačky. Je už půl hodiny na vrcholu a opaluje se, Enrico vesele kolem ní skotačí. Jen jí už dochází voda a jdou dolů, aby stihli poslední lanovku. Ujišťuju ji, že se jen trochu zpozdíme, že ten vrtulník co letí okolo, není pro nás a že Kájovi jsem srdce bez problémů už párkrát nahodil.
Na konci skalnatého úseku už nemáme žádnou vodu. Dokonce Kája vypil i vodu na párky. Tak párky nebudou. Vyčerpaný, ale šťastný se kochá společně s Axem výhledem do krajiny. Netuší, že tohle ještě není vrchol, k němu je to po travnaté náhorní plošině ještě asi půl kilometru stoupání. Máme dvouhodinové zpoždění. Jeho nápad, že dolů pojede lanovkou, neklapne. Poslední lanovka jede za 15 minut. To by nestihl ani Usain Bolt zapřažený za dvacet evropských saňových psů. Jak bylo řečeno, k horní stanici lanovky je to z vrcholu asi hodinu chůze.
Konečně jsme na vrcholu!
Výhled je úžasný, horko nesnesitelné. Svačina i bez párků dobrá. Janča volá, že umírali při sestupu, jak strašné bylo horko, když se do jihozápadní části hory opírá slunce. Už sedí na lanovce a jedou dolů. To byly na pokraji smrti hned další tři účastníci výpravy.
Vážu si Axe k sobě na sestup a vyrážíme. Slibuju Kájovi, že cestou je přeci horská chata Ötscherschutzhaus a tam si doplníme vodu a občerstvíme se. Kája nemluví, naposledy říkal, že se mu lepí jazyk na patro a že ho nemůže odlepit.
Janča měla pravdu, pozdní slunce má pořád slušnou sílu a kameny sálají teplem. Po půlhodině plahočení ve slunečním žáru konečně vidím horskou chatu. Pod slunečníky se to tam hemží lidmi, někteří se opalují na lehátkách.
Kája konečně promluví. Říká, že tam už je určitě zavřeno, že voda nebude. Asi už má halucinace. Otáčím se na něj a vidím jeho pohled směřující zcela jiným směrem. V tom směru je malá chatka připomínající seník. Ukážu mu správný směr a Kája se zatváří jak zapomenutý pes v řeznictví.
Jsme u chaty. Než stihnu zareagovat, chlemtá Ax z nějakého kýblu u dveří. Rychle ho odtrhnu a slibuju mu, že teď už bude vody dostatek a bez saponátu. Majitelka se na nás mračí, maďarská servírka usmívá. Majitelce asi vadí pes, nebo náš zanedbaný vzhled. Maďarce se asi líbí Kája. Dáváme si dva radlery, doplníme vodu, napojíme Axe a vyrážíme po sjezdovce k autu.
Janča nám chladí pivo v potoku a už se nudí u západu slunce. Přede mnou kulhá Ax, za ním se belhám já a Kája si vykračuje za námi. S posledními slunečními paprsky dorážíme k autu. Přibližně před deseti hodinami jsme z toho místa vesele vyráželi. Vrací se tři spokojené trosky.
Tak přátelé, kdy s námi vyrazíte prozkoumat krásy Ötscherlandu?